ZAJÍMÁ VÁS PŘÍBĚH MOJÍ ZNAČKY?

„Introvert, co celý život snil, tvořil v koutku potají a psal pouze do šuplíku.“

Začal se psát už dlouho před tím, než kdokoliv (včetně mě) tušil, že se stane skutečností. Už jako malá holka jsem většinu času trávila tvorbou. Byla jsem tak trochu zvláštní. Jiná. Milovala jsem školu, nesnášela víkendy. Na co jsem sáhla, to mi šlo. Číst, psát a počítat jsem uměla už ve školce, ale ve snaze zapadnout jsem si to nechávala pro sebe. Doma jsem neustále něco vyráběla, malovala, stříhala, lepila, šila oblečky pro panenky, skládala básničky a vymýšlela vlastní příběhy. Ty jsem pak vázala do malých papírových knížeček, které dodnes moje maminka střeží jako poklad.

Byla jsem chytrá. Ale čím víc mi to všichni říkali, tím víc jsem se to snažila skrývat. Ve škole jsem se záměrně nehlásila se správnou odpovědí, aby se na mě spolužáci nedívali skrz prsty a trvalo dlouho, než jsem moje nadání a úspěchy přijala za své.

„Nic to neznamená. Dělám, co mě baví.“

Říkali mi, že jsem tichá a neprůbojná. Uvnitř mě se ale stále točil, svítil, blikal a hrál kolotoč slov, myšlenek a nápadů. Žila jsem ve svojí bublině a promlouvala jen svou tvorbou. Kromě rodiny, která ode mě dostávala ke každé příležitosti vyrobený dárek, jsem neměla potřebu dávat své výtvory na odiv. Věděla jsem, že jsem outsider, protože jsem, jaká jsem, a postupně jsem svůj talent pojmenovala, jako něco bezvýznamého a bezcenného. Vždyť to dělám, protože mě to baví.

Dlouho jsem si myslela, že opravdových úspěchů mohu dosáhnout, jedině když budu dobrá v něčem, co dosud neovládám. Přece nemohu těžit z něčeho, do čeho nemusím investovat značné úsilí. To by nebylo fér.

„Stala se ze mě šedá myška.“

Ač jsem během puberty žila poměrně společenský život, zlom nastal až v průběhu vysokoškolského studia. Po dvou neúspěšných pokusech, v prvním případě to bylo studium chemie, ve druhém zdravotnictví (proč bych šla studovat něco, co už částečně umím), jsem pochopila, že vlastně není nic špatného na tom, dělat (studovat), co mi jde a co mě baví a naplňuje. Tentokrát jsem zvolila správně. Nejen, že jsem studium dokončila. Poznala jsem nepopsatelně krásné pocity, když jsem sama sobě přiznala, že jsem v něčem dobrá a že se za to můžu nechat ocenit vysokoškolským titulem, uznáním, penězi… Jakkoliv.

Výsledkem celoživotního tápání po tom, kdo chci být, je právě Kreaza. Konečně pochopená touha vyjádřit mé kreativní já. Splněný sen, ke kterému vedla cesta trnitá, ale vždy lemovaná obrovskou touhou postavit se na vlastní nohy a tvořit něco krásného… Něco, co má smysl a nezná hranice. Je to nekonečná podpora mých nejbližších a jste to také vy, kteří mě k nové tvorbě podněcujete a motivujete.

Kreaza vždy bude tak trochu jiná. Někdy šedivá, jindy barevná, tak jako já. S jistotou ale mohu garantovat, že každý produkt tvořím srdcem a vkládám do něj kus sebe. Nebojte, pořád mám, co rozdávat.

S láskou Romana